V letech 2011, 2012 a 2019 byly v rozhlasové relaci vedeny rozhovory s vedoucím Orlíku o klubu a zvlášť ten z července 2019, "Vyznání", měl velký ohlas u příznivců a posluchačů. Rozhovor se uskutečnil krátce po odhlášení klubu ze soutěží. Hlasový záznam zde nebyl možný. Z třicetiminutového pořadu byla vybrána asi třetina, zřejmě nejzajímavější pasáž, bez úpravy, která je zveřejněna zde, viz. níže.

            

>> Orlík je bezesporu sportovní legenda malého fotbalu. Načali jste čtyřiatřicátou sezónu a jaké byly začátky?
Na dobu prvních kroků klubu vzpomínám velmi rád, až s nostalgií. Důvod je prostý: byli jsme mladí, plni elánu a hlavně to byla moje srdeční záležitost. S přibývajícími roky to srdíčko tam zůstat musí, ale je to již hodně o vůli. Ale pozor! Tehdy tady byli komunisti ... Malý fotbal, celkově, byl jakýmsi vzdorem či protest songem proti tehdejší ideologii. Týmy, napříč republikou, se hodně znaly a žily ve vlastním světě. Dobře se na to vzpomíná, víkendy s fotbálkem, ale úplně jednoduché, bez rizika, to nebylo. To spousta lidí dnes ani neví. Ale muselo to být také o sportu, o fotbalu, o tom snad není třeba diskuse.

>> Po devětaosmdesátém roce se všeobecně ve sportu událo mnoho změn. Jak se tato doba dotkla Orlíku?
Tehdy byla šance, ale zatloukla se. Byla to honba klubů za penězi, svaz nepomohl. Skvělé týmy valem končily a rovněž i mnohé místní ligy. Orlíku se štěstěna zisku sponzora vyhýbala, v podvědomí se klub stále držel. Na jaře jednadevadesátého za mnou přišel tehdy neznámý člověk, dnes již známý sportovní manažer, s nabídkou: "Máte celkem slušně našlápnuto, vaše práce se mi líbí, dej mi deset tisíc korun a budu se o Orlík starat, zajistím pořádnou reklamu v denním tisku a především připravím místní ligu, zprvu alespoň s 18 týmy". Tehdy to bylo hodně peněz, asi jako stočtyřicet tisíc dnes. Ty peníze jsem mu nedal a udělal jsem velkou chybu. Nevím, třeba se to nemuselo zdařit, ale především jsem pro Orlík a pro fotbálek na Humpolecku propásl velkou šanci. Potom jsme patnáct let přešlapovali na jednom místě. Místní liga, ač mizerná, tak skončila úplně, tím jsme si odepsali i potřebnou reklamu díky tisku a už o nás nebyl zájem. Nechybělo mnoho, abych klub v polovině devadesátých let zrušil.

>> Ale potom jste byli pozváni do Bundesligy a mezi fotbalovou elitu, která se prezentovala na malém hřišti. Jak se to stalo?
Kdyby mi někdo před dvaceti roky řekl, jakou fotbalovou extratřídu bude  Orlík strašit,  poklepal bych mu na hlavu. Každý  rok o  jeden schůdek výš a byli jsme také asi vždy ve správný čas na správném místě. Na přelomu milénia se v Orlíku začala tvořit vyjímečná parta, jak na hřišti, tak v zázemí klubu. Začali jsme praktikovat určitý styl hry a hlavním cílem bylo hrát pěkný, pohledný fotbal. Pomalu jsme stoupali výše. Zní to jako fráze, ale opravdu v tom nebylo nic jiného.

>> Nebylo vinou té řady promarněných, hluchých let klubu časté střídání fotbalistů? Odchody, příchody ...
V období let 1991-1996 se v klubu vystřídalo hodně fotbalistů. Bylo to nejhorší období Orlíku. Nová parta klubu se začala tvořit v roce 1998 a byla základem všech pozdějších úspěchů. V zázemí pro klub pracovalo velké množství lidí, kteří nejsou nikde jmenováni, evidováni. Po roce 2000 to byla rodina našeho brankáře, Slávka Novotného. Oni nám připravovali zázemí na Benešovsku a bez nich by byl konec klubu. Dále to byl Vídeňák srdcem i duší, pan Kamennik, který nám hodně pomohl v našich začátcích v Bundeslize. No a třeba také Maďar, Norbert Lukacs. Veškerý design oblečení a reklama byla od něho. Mohl bych jmenovat ještě spoustu dalších. Takže každý, kdo prošel Orlíkem a přispěl klubu třeba i záporně, ten nás posunul dále. Bez nikoho z oněch asi dvoustovek lidí bychom nemohli být pětinásobný mistr ligy.

>> Jak se dále bude vyvíjet práce spolku? Bude zpřístupněno zajímavé muzeum sportovního archivu?
Spolek existuje, to je velmi důležité. Po skončení fotbálku jsme se na veřejnosti hodně prezentovali. Původně to měl být oficiálně registrovaný spolek s funkcí oponenta lokálních politiků, politických stran, resp. jejich neuvážených rozhodnutí. Jak plynula léta všechno se měnilo, lidé ze spolku odcházeli a v současnosti je to již jen hrstka členů různých zájmových aktivit. Sportovní archiv je krásný projekt. Důležité je, že chlapi mají prostory, ale jak to bude dále, to nevím. Spolek ještě má několik dalších členů, zájemci o historii ... Myslím, že je zbytečné tyto aktivity zastřešovat pod Orlíkem, ale jedná se pouze o zájmovou činnost, bez finančních nákladů klubu, tak tomu nechávám volný průběh.

>> Od fotbálku jste si dali pauzu, kdy a jakým směrem se bude ubírat klub MFC Orlík?
Zvykl jsem si řídit a organizovat klub sám. Když jsem si uvědomil, že chci dělat Orlík naplno, doplnil jsem si sportovní vzdělání a trenérskou licenci a klub jsem zaregistroval na sebe. Do roku 1996 tvořili tým vesměs Humpoláci. Pár jedinců z nich mělo smysl pro partu a vždy se našel někdo, aby pomohl. Vnímali Orlík tak, že si šli zahrát fotbálek, zasportovat si. Ne jako v jiných klubech malého fotbalu, kde klub nedělal jedinec, ale celá parta. Později, od přelomu milénia, to bylo podobné. Jen s rozdílem, že klubu daleko více času muselo věnovat více lidí, kteří k Orlíku měli i určité závazky, ale nic mimořádného. Ubíhají roky, s přibývajícím věkem jde všechno obtížněji, navíc se občas přidá i nějaká zdravotní komplikace a bylo tedy nutné uvědomit si, že na vedení fabriky jménem Orlík už nemám. Klub jsem po sezóně 2018-2019 odhlásil ze soutěží. S kolegou jsme měli ještě zájem podpořit mládež na Humpolecku a restartovat tak Orlík po letech opět doma. Nebyl zájem pomoci. Stárne současná generace klubu, tudíž ubývá elán k pořádání sportovních akcí a občas se v klubu uspořádá akce zájmového, sběratelského charakteru nebo besedy. Zůstává nám ještě Orlík Cup. Zajištěny jsou nadcházející dva ročníky, 2020 a 2021, které budou zřejmě poslední a fotbálek v Orlíku tak skončí. Teď momentálně nejsem schopen říci, jaké sportovní akce případně uspořádáme a jestli vůbec budou. Orlík zatím bude aktivní především díky spolku a jak dále, to ukáže čas.